„Nejstarší české pověsti vyprávějí o počátcích našeho národa, o hrdinství a slávě našich předků. Tím se stávají hrdinstvím i slávou každého z nás. A proto mne velmi těší, že se díky překladu do znakového jazyka s našimi pověstmi seznámí i děti neslyšící. Vždyť ať už o praotci Čechovi, kněžně Libuši, o svatém Václavovi čteme či posloucháme, vždy je to také srdcem.“
autorka
„Pojďte a pohleďte na pověsti dávných věků. Příběhy můžeme vnímat i očima, vnímáme je však především srdcem.“
ilustrátorka
„Krajská vědecká knihovna v Liberci ve spolupráci s Centrem pro zdravotně postižené Libereckého kraje se už několik let snaží vyjít vstříc neslyšícím lidem. Knihovna má několik pracovníků, kteří se naučili znakový jazyk a s neslyšícími se dorozumí. Na webové stránce mohou neslyšící zhlédnout videoprůvodce knihovnou ve znakovém jazyce, přímo v budově využít počítač s kamerou, nebo navštívit přednášky či kurzy tlumočené do znakového jazyka.
V letošním roce jsme se poradili s pedagogy liberecké školy, kterou navštěvují i neslyšící děti, a rozhodli se vytvořit znakoknihu, která může pomoci při vyučování. Ale zároveň věřím, že příběhy Starých pověstí českých převedené do znakového jazyka si prohlédnou děti i dospělí jen tak, ve volném čase, a že je okouzlí.“
ředitelka Krajské vědecké knihovny v Liberci
Jsou příběhy, které nikomu nepatří, a přesto jsou pořád navlečené na šňůrce lidské paměti.
Náhrdelník lásky a statečnosti, smutku, odvahy a naděje těch, kteří žili před námi, dnes ale leží zapomenutý, stranou od našeho života.
Jenže ať chceme či ne, každého z nás ten neviditelný šperk poutá s lidmi dávného věku. Svazuje naše osudy.
My jsme jejich budoucností, oni naším počátkem.
Slované přišli na naše území během 6. století. Jejich původní vlast ležela na východě, v oblasti mezi Ukrajinou a Polskem, v širokém území mezi řekou Vislou a Dněprem. Stále rostoucí počet lidí a také nájezdy jiných kmenů způsobily, že slované opouštěli svá území a putovali dál na západ, východ a jih Evropy. V průběhu dalších staletí se tam slovanské kmeny usazovaly a zabydlovaly. tak vznikly tři hlavní skupiny slovanů! západní Slované, kam patří Češi, Slováci a Poláci, východní, k nimž náleží národ Ukrajinců, Rusů a Bělorusů, a jižní Slované, Srbové, Chorvati, Bulhaři a Slovinci.
Neví se s jistotou, jak, odkud a kdy přesně Slované do Čech přišli, neznáme jména jejich vůdců, vladyků, hrdinů a věštkyň. Dochovaly se jen pověsti, které mnohem později zapsali někteří kronikáři.
Nejstarší pověst vypráví o příchodu Slovanů do naší země. Do země hornaté i nížinaté, kde vrchy přecházejí v široká údolí s čistými prameny a širokými koryty řek. Vypráví o bukových a dubových lesích a hájích a volných loukách s vlasatou trávou, kde se prohánějí stáda zubrů a jelenů. Ze všech stran je ten kraj chráněný věncem hor a jako hliněný talíř s vysokými okraji nabízí příchozím dostatek všeho potřebného…
O Čechovi
Na krajinu se pomalu snášel soumrak. Stromy v mírném vánku třepotaly stříbrnými a temně zelenými listy a vysoká tráva se vzdouvala v měkkých vlnách, pozlacených posledními paprsky slunce. Teplý vzduch nad močály ostře voněl, ze všech stran se ozýval zpěv a cvrlikání ptáků. Z olšového háje vyšlo malé stádo jelenů a laní na večerní pastvu.
Krajinou se vinul průvod poutníků. Kudy prošli, zůstávala v širokém pásu polehlá tráva, zdupaná množstvím lidských i zvířecích nohou. Zvolna jeli jezdci, koně frkali a cukali hlavami, jak se bránili útokům mušek a komárů. Za nimi skřípěly a drkotaly hrubé těžké povozy tažené vychrtlými zvířaty. Povozy byly vysoko naložené nákladem kůží, hliněnými nádobami se zrním, dřevěnými a železnými nástroji, proutěnými klecemi s drůbeží a nejrůznějšími součástmi domácího vybavení. Každou chvíli kola vozů uvízla v průrvě nebo se smekla po kameni a muži namáhavě zvedali hned ten, hned jiný vůz. Za vozy se ztěžka vlekli muži a ženy s malými dětmi, shrbení pod plátěnými ranci a koženými vaky, a starci a stařeny s holemi, o které se těžce opírali. Poháněči se starali o stádečko dobytka, koz, ovcí a prasat, které se co chvíli s mečením a kvikotem rozběhly do vysoké trávy. Někde daleko vepředu, neviděni a neslyšeni, pátrali zvědové. Křik a hluk průvodu plašil okolní zvěř a ptáky, kroužící lidem nad hlavami. Svalnatí muži v halenách promáčených potem, kteří vždy čtyři a čtyři nesli na uzlovitých ramenou z dřevěně podoby bohů zavinuté do bílého plátna, ti jediní kráčeli mlčky, soustředěni na posvátný úkol.
„Hej! Heeeej! Zastavme!“ ozývalo se z konce průvodu. „Kdy už na chvíli postojíme? Kdy si odpočineme?“ začali se ptát i ostatní. „Smráká se! Rozložme tábor tady u velké řeky! Je tu hodně dřeva, můžeme rozdělat oheň a živit ho až do rána…!“
Jeden z jezdců, vysoký muž s šedivými vlasy a vousy, zarazil koně a obrátil sz čelem k průvodu. Dlouhý vyšívaný plášť měl potrhaný a zašpiněný, tvář sevřenou starostmi a oči zakalené únavou.
„Tam, před námi, vidíte tu horu?“ zavolal hlasitě, aby ho všichni slyšeli. Koně, vozy i lidé zpomalili krok, někteří postáli a zadívali se na vysoký vrch, který se černal na obzoru proti tmavnoucí obloze. „Pod tou horou, v jejím stínu a pod její ochranou přenocujeme.“
„Ano, pod tou horou, je už nedaleko,“ souhlasili poutníci. „Dobře rozhodl náš vojvoda!“
Pozdě v noci, kdy na obloze svítily hvězdy a měsíc, seděl pak vojvoda Čech se svým bratrem Lechem u ohniště. V závětří vozů rozestavěných kolem oddychovali spáči i zvířata unavená dlouhou cestou. Hlasy nočních ptáků a šelem ani těžké přešlapování dobytka a koní nerušily jejich vážný hovor. Rozhodnutí opustit zemi předků nebylo lehké. Odešli ze svých domovů, když na vysoko položených místech ještě ležel sníh. Mnoho dní prožili na cestě pod šedou oblohou, smáčeni ledovým deštěm nebo sužováni vichrem na nechráněných stepích, mnoho nocí probděli bez ohně a ve strachu z divokých zvířat. Putovali přes horské hřebeny a mokřiny, s vozy a zvířaty překračovali široké proudy hučících řek. Obezřetně se vyhnuli několika osadám, iejichž obyvatelé mluvili neznámým jazykem. Za poslední dny už však nepotkali žádného člověka. Lidé i zvířata byli vyčerpaní a doba jara pomalu končila. Zrno už dávno mělo být v zemi. Kde a jak najít domov? Mlčící hora ve tvaru hřibu snad byla znamením, bránou, srdcem jejich nového útočiště.
Unavený Lech odešel ukrást pár chvil spánku krátící se noci, ale Čech ještě dlouho seděl u vyhasínajícího ohně. Sám a zamyšlený. Když už obloha začínala blednout, vstal, pokynul strážím hlídajícím ležení a vydal se k hoře. Šplhal po jejím úbočí, bez dechu, přes kameny a hustý trnitý porost. Na vrcholu stanul, právě když bledé šero prozářily první sluneční paprsky. Do všech stran se odsud otevíral pohled do širokého zvlněného kraje, postupně zalévaného sluncem. Od obzoru k obzoru se táhla travnatá step a její porost stíněný mlhou se třpytil kapkami rosy. Z hájů se ozýval zpěv probuzených ptáků a k mokřinám velké řeky přicházela pít srnčí stáda.
Když se vojvoda vrátil do ležení, vyzval Lecha i ostatní, aby se i oni podívali z výšky na kraj, kde přenocovali. A pohled z vrcholu hory, která později dostala jméno Říp, všechny naplnil nadějí.
„Tady zůstaneme, tady se usídlíme!“ volali a objímali se z radosti, že jejich namáhavá pouť je u konce.
„Rád vyslyším přání svého kmene,“ přikývl vojvoda Čech. „I já cítím, že jsme našli nový domov.“ Usmíval se, když se díval do kraje, a řekl: „To je ta země, kterou jsem mnohokrát viděl ve svých snech a za kterou jsem vás vedl. Kraj plný ptáků a zvěře, s úrodnou půdou a pastvinami pro dobytek, který nám dá všechno k dobrému životu.“
Všichni cítili velikost chvíle, ve které poprvé spatřili místo, kde budou od nynějška žít. Pak se Čech obrátil k ostatním:
„A jaké jméno dáme své nové zemi?“
„Tvoje jméno jí dáme, náš vojvodo, po tobě ať se nazývá!“ vykřikl jeden z mužů. „Čechy, Čechy jí budeme říkat!“
Během dne vynesli na vrchol hory velké dřevěné bohy a obětovali jim. Bohové přehlédli z výšky kraj, kde lidé chtěli zůstat, a požehnali jejich rozhodnutí.
Léto i podzim minuly lidem v usilovné práci. A než krajinu pokryl sníh, stálo pod Řipem několik skromných osad s dřevěnými domy, v nichž přečkali první zimu v nové vlasti. Lech se svým rodem však chtěl putovat dál. Na jaře se s bratrem rozloučil a vydal se na další cestu. Když došli na místo, kde se rozhodli usadit, zažehli velký oheň. Hustý dým, viditelný do daleka, byl znamením pro Čechy, aby věděli, kde hledat své příbuzné. Tomu místu se začalo říkat Kouřim. Dodnes tam ukazují veliký kámen, u něhož Lech přikázal zapálit hranici. Ale ani v Kouřimi se Lech natrvalo neusadil, odešel prý ještě dál na východ, do neobydlených krajů za horami a řekou Odrou. U řeky Varty vybudoval dva velké hrady, kolem nichž později vyrostla velká a slavná města, Hnězdno a Krakov. Hnězdno prý dostalo jméno od množství orlích hnízd v okolí a Krakov nese jméno jednoho z Lechových synů. A jako Češi podle pověsti odvozují svůj původ od praotce Čecha, tak je Lech považován za praotce Poláků.
V 6. a 7. století bylo osídlení v čechách a na Moravě velmi řídké. Vesnice tvořily jen malé obydlené ostrůvky uprostřed rozlehlých lesů, mokřin a pustin. Slované žili v jednoduchých dřevěných staveních, zahloubených do země. Chaty se slaměnou střechou a hliněnou nebo kamennou pecí sloužily jako příbytek velkým rodinám, v zimě také domácím zvířatům. V jedné vsi žil vždy jeden rod. v jeho čele stál stařešina, který rozděloval úlovek i úrodu, rozhodoval spory a trestal provinilce.
Ženy předly, tkaly látky a šily oděvy, vyráběly hliněně nádobí, připravovaly jídlo a staraly se o děti. muži obdělávali pole, pásli stáda, lovili ryby a zvěř a vyráběli zbraně. pěstovalo se obilí, luštěniny, řepa a len. Obilí se ukládalo do velkých jam vyhloubených v zemi, které byly pevně utěsněné a tím zbavené přístupu vzduchu, aby obilí neplesnivělo.
Každé stavení mělo své ochránce: dům opatrovali domácí dědkově, duchové předků, jejichž modly stávaly na posvátném místě u ohniště. A dokud pod prahem sídlil šotek nebo had hospodáříček, nikomu v domě nehrozilo nic zlého. Hospodyně však musela o všechny strážce dobře pečovat, nechávat jim zbytky jídla nebo misku mléka.
O Krokovi a jeho dcerách
Když Čech zemřel, stal se jeho nástupcem Krok. Byl to silný a odvážný muž, statečný v boji a moudrý v životě. Lidé za ním často přicházeli, aby rozsoudil jejich hádky a spory, a on často z pouhého pohledu očí uhodl tajemství nebo odhalil lež. Říkalo se o něm, že umí rozmlouvat s bohy, kteří mu pomáhají poznat pravdu.
Na svém sídle Budči shromáždil Krok nejlepší věštce a hadačky, se kterými se často radil o svých rozhodnutích. Byli to zvláštní lidé, kteří dobře znali skrytou moc přírody a věděli, jak využívat jejích sil. Uměli léčit nemoci, vykonávat obřady a odvracet nepřízeň bohů. Svému umění vyučovali nadané chlapce a dívky, mezi nimi i tři Krokový dcery.
Jednoho léta opět nadešla noc, které předchází nejdelší den v roce. Tehdy jsou duchové přírody lidem blíž než jindy. Jako bílé stíny vystupují z trav, skal, kmenů a pramenů a mohou odkrýt mnohá tajemství těm, kteří umějí naslouchat. Léčivé byliny mají větší sílu a hebké kapradí v posvátných hájích rozkvétá všeléčivým zlatým květem.
S nadcházejícím večerem na budečském hradišti utichl obvyklý denní ruch. Až na stráže se všichni shromáždili v prastarých hlubinách lesů, u pramenů řek a na větrných vrcholcích skal, aby vykonali obřady a přinesli bohům oběti. Když se na černém nebi rozsvítily hvězdy, ze země jim vycházelo vstříc světlo ohňů, rudě žhnoucích na kopcích a v lesích daleko kolem. Krok zůstal na hradě v jedné ze svých síní a vzkázal, že nechce být rušen. Sám obětoval maso, ovoce a vejce bohům a duchům, usedl, zavřel oči a otevřel svou mysl jejich hlasům.
Druhý den ráno vyšel Krok ze své samoty. Dal svolat stařešiny rodů a řekl jim:
„Dnes v noci mi bohové zjevili zkázu Budče. Musíme z hradiště brzy odejít a hledat nové místo, kde budeme lépe chráněni před nepřáteli“ Pak poslal Krok několik svých mužů proti proudu řeky, aby hledali místo pro nový hrad.
Když se zvědové vrátili s dobrou zprávou, že takové místo nalezli, vydal se Krok s družinou na cestu s nimi. Časně ráno vyjeli na rychlých koních. A slunce už se sklánělo nad korunou lesů, když sestoupili do vltavského údolí. Řeka tu byla široká, zelené a hnědě probleskovaly její hlubiny a tůně. Na protějším břehu strměla do výšky skála porostlá chuchvalci letitého mechu a dlouhými travinami, o její patu se tříštil divoký říční proud. Šedá a mlčenlivá skála jako by tu od věků vládla okolní krajině.
„To je místo, které mi bohové ukázali“ řekl Krok. A na vrcholu skály nechal vybudovat hradiště, kterému pro jeho vysokou polohu dali jméno Vyšehrad. Odtud Krok spravoval území kmene Čechů po další léta. Ale ani jemu roků neubývalo, tíha let ho skláněla k zemi, ruka už nesvírala meč tak pevně jako dřív. Jednoho dne Krok tiše a klidně odešel k předkům. Zanechal po sobě tři dcery, Kazí, Tetu a Libuši. Všechny vynikaly nad ostatní krásou, nadáním i schopnostmi.
Nejstarší Kazi byla léčitelkou a zaříkávačkou. Znala účinky bylin jako nikdo jiný, z kořenů, listí a plodů uměla připravit lék na každou nemoc. Dotekem dlaní zaháněla horečku, zanícené rány se pod jejíma rukama rychle hojily a pouhá její blízkost ulevo-vala nemocným. Kazi sídlila na svém hradě Kazíně, kam za ní lidé nemocné vodili, a ona žádnou prosbu o pomoc nikdy neodmítla.
Teta znala dobře všechny duchy a démony přírody. Věděla, jaké oběti jim přinášet a jaké obřady provádět, uměla vykládat znamení i připravovat kouzelné amulety. Uctívala duchy vzduchu, ohně a stromů, víly studánek a pramenů, přinášela oběti duchům hájů i skal. Při západu slunce lidé vídali Tetu v bílém šatě a s vlajícími vlasy stoupat na vrch v sousedství jejího hradu Tetína, odkud pak do noci svítil obětní oheň.
Nejmladší Libuše sídlila na svém hradě Libušině. Ze sester byla nejkrásnější a lidem nejmilejší. Zdědila po otci moudrost i schopnost nahlížet do šera budoucnosti. Předpovídala události, které se pak skutečně staly, a v rozsuzování sporů a hádek se jí žádný soudce nemohl rovnat. Krásou i důstojností budila u každého úctu. A tak když stařešinové vybírali Kroková nástupce, padla jejich volba na Libuši.
Toho dne plného bílého světla jela Libuše na svém koni, krásná a vážná. V plášti z bílého plátna svítila v čele průvodu jako rovný plamen svíčky. Za ní se od Vltavy až k Vyšehradu vinul pestrý had jásajících lidí, vladyků, stařešinů a bojovníků. Na nádvoří Vyšehradu Libuše sestoupila z koně. Stařešinové jí přes ramena přehodili otcův plášť a uvedli ji na kamenný stolec, na kterém sedával Krok. Z kamene, který ji hřál za zády, jako by k Libuši proudila otcova síla. Muži z Krokovy družiny k ní přicházeli jeden po druhém, skládali zbraně k jejím nohám, poklekali a slibovali jí věrnost.
Velmoži, vladykové i obyčejní muži a ženy z vesnic, kteří přišli pozdravit svou novou vládkyni, hodovali, tančili a veselili se na Vyšehradě dlouho do noci. Medoviny se vypilo tolik, co za rok vody v prameni proteče. Drůbeže, selat a volů pečených na obrovských ohništích se snědlo, že by deset vsí sytily po celou zimu. Plameny ohňů a smolných loučí osvětlovaly každý kout hradu jako slunce v pravé poledne.
Když noc už pokročila k ránu, Libuše se od stolu vytratila. Jen bílé šaty probleskující mezi kmeny stromů prozrazovaly, kudy pospíchá. Posvátný háj byl nedaleko. Pod klenbou košatých větví, mezi sloupy vrásčitých kmenů se Libuše posadila. Dlouho hleděla na hladinu studánky, ve které se zrcadlil měsíc. Myslela na budoucnost.
A tak tu bděli dva osamělí, černovlasá dívka v bílém a bílý měsíc v černé tůňce, na okamžik času spojeni posláním být lidem světlem v tmách a jejich nadějí nového dne.
Nad úrodou a neúrodou, počasím i lidskými osudy vládli všemocní bohové. Lidé je uctívali a přinášeli jim oběti na tichá místa v hájích, na vrhholy hor a kopců nebo k pramenům řek.
Později se začaly bohům stavět mohutné svatyně. Jedna z největších svatyní stávala na území pobaltských Slovanů v Arkoně, na strmém výběžku ostrova Rujana.
Byla zasvěcena bohu Svantovítovi, jehož posvátným zvířetem byl bílý kůň. Arkona byla věhlasnou svatyní, kam pro věštby přicházela knížecí poselstva ze všech slovanských zemí. Mocným Bohem byl také Triglav. Měl tři hlavy, z nichž každá vládla jednomu ze tří světů: světu bohů, světu lidí a světu mrtvých.
Nejmocnější však byl Perun, bůh bouří, hromu a blesku. v ruce držel ohnivou sekeru nebo kladivo, jehož úderem vznikal hrom. Mírný Veles ochraňoval pastýře a stáda, Svarog jako dárce tepla a vládce životodárného slunce domácí oheň.
V ůzných oblastech byli uctíváni ještě mnozí další bohové, které ostatní Slované neznali.
O Bivojovi
Jednou za kněžnou Libuší na Vyšehrad přijela její sestra Kazi. Sestry se usadily ve stínu posvátného háje a Libuše přikázala, aby je nikdo nerušil. Vídaly se málo a mnoho si toho chtěly povědět. Brzy ale zaslechly výkřiky z hradu. Tam se právě sbíhal dav vesničanů, který provázel muže s obrovským živým kancem na zádech. Zvíře s černou srstí sekalo nohama s ostrými paznehty, chroptělo, sevřené železným stiskem svalnatých paží, a ze zarudlé tlamy pokryté slinami mu trčely tesáky ostré jako nůž.
Libuše a Kazi přispěchaly na nádvoří. Muž s kancem na zádech se zastavil v hradní bráně. Stál tam s těžkým břemenem na ramenou, na nichž vyvstávaly pletence svalů - a namodralých žil, plavé vlasy měl mokré potem. Lesní bůh, pomyslela si Kazí. A při pohledu na mladíka se jí sevřelo srdce.
„Proč rušíte klid mého hradu?“ zeptala se Libuše přísně.
Jeden ze starců v průvodu se protlačil kupředu a odpověděl: „Chtěli jsme, abys na vlastní oči spatřila hrdinství tohoto mladíka!“
Muž držící kance na zádech stál beze slova, svaly na hrudi i pažích mu cukaly pod obrovskou tíhou zvířete. Nedíval se na kněžnu, ale do očí Kaziných, v zázračné přelétavé chvíli němého hovoru dvou duší.
„Tady Bivoj,“ pokračoval stařec, „přemohl kance, který už celé měsíce ničil úrodu na našich polích. A kdo se mu postavil, toho těžce zranil nebo zabil. Až Bivoj ho dokázal zkrotit, a jenom holýma rukama!" vzrušeně šermoval pažemi stařec.
Pot z Bivojova čela stékal do prachu nádvoří a tvořil v něm malé jamky. Kanec divoce ryčel, jak se pokoušel vymanit ze sevření. Bivoj nic z toho nevnímal, okouzlený pohledem hnědovlasé dívky. Chvíle za chvílí, Kazi a Bivoj, motýlí dotek dvojích očí v tom nezvyklém okamžiku.
„Tak je to tedy,“ řekla Libuše. „Můžeš složit své břemeno, Bivoji. Strážci ho na místě ubijí."
Kazi sklopila zrak.
„Ne,“ promluvil slabě Bivoj. Jeho hlas byl ochraptělý a napjatý námahou. „Ne, sám ho chci zabít, jako jsem ho sám přemohl!“
Libuše souhlasila. „Udělejte místo!“
Lidé se rozestoupili do velikého kruhu. Kdosi ze stráží hodil Bivojovi oštěp s železným hrotem. Po chvilce soustředění Bivoj s výkřikem shodil kance ze zad na zem. Udusaná hlína zaduněla pod tíží zvířete, které padlo na bok, ale v mžiku už zase stálo na všech čtyřech. Silné nohy s paznehty bojovně rozkročené, zlostná krvavá očka mu plála. Kanec zaryčel a vrhl se na Bivoje. Tesáky zvířete jen o vlas minuly lýtko, jak mrštný mladík stačil uskočit. Shrbený jako šelma, pevný v nohách, ruku s oštěpem zdviženou, číhal na další kancův výpad.
Zvíře se otočilo a zaútočilo znovu. Tentokrát Bivoj rychlost zuřícího zvířete podcenil a neuskočil včas. Jeden z ostrých tesáků se mu zaryl do nohy a roztrhl kůži i sval v dlouhém krvavém šrámu. Bivoj překvapeně pohlédl na ránu, z níž vytékala jasná krev. Jako by tím zraněním do něj vstoupila nová síla, pozdvihl paži a s divokým řevem proklál zvířeti krk. Kanec zařičel, zapotácel se, klesl na přední nohy a ve smrtelném zápase se svalil na zem. Z rány na jeho krku vytryskl temný proud krve. Těžce oddychující Bivoj poklekl vedle umírajícího zvířete. Tekoucí krev se v prachu na zemi mísila, jejich oči se střetly, zvířecí kalné smrtí, lidské vítězné.
Vypukl jásot. Každý se chtěl dotknout hrdiny a provolat mu slávu, lidé se kolem Bivoje nahrnuli a nebýt Libuše, dav by ho radostí jistě umačkal.
Zakrátko už Bivoj odpočíval v Libušině zahradě a Kazi mu ošetřovala ránu.
„Byl jsi statečný,“ řekla Kazi. Její obratné prsty trhaly plátno na obvaz.
„Nebyl bych, kdyby ses nedívala,“ řekl Bivoj a chytil její ruku do pevné dlaně. Kazi upustila obvaz. Pavoučí vlákno, mávnutí křídla vlaštovky, závan lipové vůně ze zahrad.
Toho večera se na Vyšehradě konala velká hostina na Bivojovu počest. Libuše vybrala z pokladu svého otce nádherně zdobený pás a věnovala jej Bivojovi jako odměnu za jeho hrdinství.
Druhý den ráno přišel Bivoj za Libuší a Kazi do zahrady, aby se s nimi rozloučil.
„Chtěla jsem tě požádat o laskavost,“ promluvila k němu Libuše. „Kazi se dnes vrací na svůj hrad a já bych jí na cestu ráda vybrala nejlepšího ochránce. Přijmeš takovou službu, Bivoji?“
Odjížděli pak na koních, Bivoj a Kazí. Bok po boku, hlavy u sebe, jako by si měli náhle co říci. Za nimi jela družina. Libuše se dlouho dívala, dokud jí nezmizeli v ohybu cesty.
Nebylo velkým překvapením, když se Kazi brzy stala Bivojovou ženou. Prožili spolu dlouhá léta, nerozlučně spjatí jako pavouk se svým vláknem a lipový květ s vůní.
Alena Ježková, Renáta Fučíková:
Staré pověsti české a moravské
Elektronické vydání první
Vydala: Krajská vědecká knihovna v Liberci
Překlad do českého znakového jazyka: Lucie Sedláčková Půlpánová, Anna Pangrácová, Lucie Štefková, Veronika Skohoutilová
Jazykový dohled: Lucie Sedláčková Půlpánová
Jazyková konzultace: Lucie Sedláčková Půlpánová, Anna Pangrácová, Lucie Štefková, Veronika Skohoutilová
Kamera a zpracování videozáznamu: Jan Myšák
Příprava webové prezentace: Petr Hladík
Zpracování projektu: Táňa Kuželková
Úvodní slovo: Blanka Konvalinková
Ilustrace na přebalu: Renáta Fučíková
Grafická úprava přebalu: Jana Meixnerová
© Krajská vědecká knihovna v Liberci 2019
Znakoknihu finančně podpořilo:
Ministerstvo kultury ČR, odbor regionální a národnostní kultury
Statutární město Liberec, Fond zdraví a prevence
Krajská vědecká knihovna v Liberci