Staré
pověsti české
a moravské

Život se mladé Ludmile zdál šťastný a barevný jako kvetoucí zahrada, o kterou se stará pečlivý zahradník. Vyrostla na knížecím dvoře, a když jí bylo čtrnáct let, provdal ji její otec za mocného českého knížete. Bořivoj byl jen o osm let starší a Ludmile se na první pohled zalíbil. Vykvetla mezi nimi klidná a oddaná láska a měli spolu několik dětí.

Když po křtu Bořivoje také Ludmila přijala křesťanskou víru, oddala se jí stejně hluboce, jako předtím uctívala pohanské bohy. S jediným bohem mohla snadněji rozmlouvat, šeptem v přítmí kostelíku nebo uvnitř své mysli. Byl jejím průvodcem, rádcem i utěšitelem. Vždyť bez víry není v životě opory, bez hlasu v srdci není útěchy, bez lásky není světlo na daleké cestě.

Jak se čas nakláněl, záře zahrady z mládí pohasínala. Ludmila nejprve oplakala Bořivoje. Svou dobrou hvězdu, panovníka, manžela i chlapce ze vzdálených vzpomínek, který byl prvním a navždy jediným, kdo něžně tiskl své rty na její. Ovdověla v osmadvaceti letech. Musela být chytrá i statečná, aby s malými dětmi dokázala přežít neustálé soupeření o moc a přitom ještě uchránit trůn před cizími knížaty pro svého nejstaršího Spytihněva. Spytihněv pak vládl dlouhých dvacet let, než si pro něj i jeho ženu přišla smrt. Vlády se ujal mladší Vratislav. Ještě horlivěji rozdávala Ludmila boží lásku svýma rukama. Pečovala o chudé, krmila hladové, dávala velké dary na stavbu nových kostelů. A stejně nakonec držela v náručí i umírajícího Vratislava…

Vzdychla, po nitce vzpomínek se vrátila zpátky a pohladila chladný kámen, který mezi ostatními svítil novotou. Když tři náhrobky požehnala třemi křížky, vyšla z šera kostelíka Panny Marie ven do slunce.

Teď, po Vratislavově smrti, bude české knížectví spravovat jeho manželka Drahomíra. Ale jen do doby, než doroste Václav. Světlovlasý Václav, kterému Ludmila vtiskla stejnou lásku a úctu ke křesťanským knihám, jako měla sama. Jakpak se mu asi na Budči daří? Když mu napíše ještě dnes a poslové list zítra doručí, další den bude mít odpověď. Václav se v klášteře na budečském hradišti učil číst a psát pod vedením kněze Učena, který si svého žáka nemohl vynachválit. To Boleslav, Václavův černovlasý bratr, byl úplně jiný. Odmalička byl nejšťastnější ve společnosti koně, meče a luku.

Rozhodnutím českých velmožů byla sice vláda nad Čechami přisouzena Drahomíře, ale výchovu knížecích chlapců svěřili Ludmile. Na jedné straně mladá, silná a cílevědomá Drahomíra, na straně druhé starší a moudrá Ludmila, vzdělaná žena a horlivá křesťanka. Bylo to zvláštní, dvojaké rozhodnutí, které odráželo rozdělení sil na knížecím dvoře: jak jedna, tak druhá kněžna měly své přívržence i odpůrce. Mladá a horkokrevná Drahomíra ale planula k Ludmile žhavou nenávistí. Příčila se jí Ludmilina mírnost a moudrost a žárlila na lásku malého Václava k babičce. Za pomoci snaživých našeptávačů nakonec nabyla přesvědčení, že ji chce Ludmila oloupit nejen o syny, ale i o vládu a majetek. Ludmila vycítila Drahomířin hněv a chápala i jeho důvody. Pokoušela se s Drahomírou dobře vycházet, dobrovolně se vzdala svého podílu na moci a uchýlila se na hrad Tetín. Opustila Pražský hrad jen s několika služebníky a svým věrným společníkem, knězem Pavlem.

Na Tetíně našla Ludmila vytoužený klid. A teprve tam pocítila, jak její čas pomíjí. Bývaly dny, kdy se jí svět kolem zdál vzdálený a zahalený v mlhách. Tehdy rozmlouvala jen s Bohem a cítila jeho přítomnost jasněji než přítomnost svých strážců.

Zbrojnoši stáli nehybně. „Pokud to tak je, nebojím se smrti. Jenom prosím o smrt mečem, ať se prolitou krví smím přiblížit utrpení našeho Pána,“ řekla Ludmila. Ztěžka vstala, hrdě se narovnala a dívala se vrahům do tváře.

Když bylo Václavovi osm let, poprvé doprovázel otce na vojenské tažení. Ne aby bojoval, ale aby se učil snášet útrapy bojových výprav jako budoucí vojevůdce. Ještě že jeho dobrý kůň kráčel po kamenitých cestách jistým krokem, klap, klap. Houpání v bezpečném sedle z měkké kůže unášelo Václavovy myšlenky k babičce Ludmile, k jejímu tichému hlasu, jakým mu vyprávěla o otci. „Když byl malý, byl docela jako ty,“ říkávala. Až tedy budu velký, budu jako on? Jeho pohled zalétl dopředu, mezi zády zbrojnošů hledal otcův knížecí plášť, široká ramena, vlasy barvy medu. Měl otce rád. „Budu jako on,“ řekl si tiše pro sebe a překřížil prsty pravé ruky na znamení kříže jako přísahu.

Plynul čas, a Václav dávno zapomněl na svůj dětský slib. Když otec zemřel, posadili ho na kamenný stolec jako jeho nástupce. Byl však příliš mladý, a proto se vlády prozatím ujala jeho matka Drahomíra. Na roky svého dospívání nevzpomínal rád. Vnímal tíhu rozhodování a starostí spojených s vládou nad českým knížectvím, stejně jako matčinu dychtivost po moci, která ji vháněla do svárů s babičkou Ludmilou. Příliš mnoho přívrženců a našeptávačů záměrně podporovalo matčinu zášť a sledovalo tím svůj prospěch. Bratr Boleslav, se kterým strávil dětská léta v rozpustilých hrách, se mu odcizil. Byl jiný, divoký a prudký, vždy připravený řešit spory mečem. Václav se cítil stále víc sám. Když matka dala Ludmilu zbavit života, tajně plakal a probděl celé noci v pochybnostech. Nerozuměl světu, do kterého se narodil. Nebyl si jistý, jestli dokáže být tím, kým se měl již brzy stát – rozhodným panovníkem a vládcem nad osudy jiných.

Václav nastolil v zemi pořádek, posílil armádu i vybavení vojska. Jeho jízda měla více než tři sta výborně vyzbrojených jezdců. S pomocí vojska pokračoval ve sjednocování země, dosud rozdělené pod vládu jednotlivých knížat. To se dařilo, protože Václav dovedl řešit spory vyjednáváním a dohodou přijatelnou pro obě strany. Dbal na spravedlnost a nesnášel bezprá-ví a násilí, mučení ani smrtelné tresty. Svou vládu opíral o církev a křesťanskou kulturu. Vzdělanost jeho dvora byla věhlasná po celé Evropě.

Takový pořádek se ale nelíbil všem. Stalo se, že jednoho dne kníže Zličanů Radslav, jehož sídlem byla Kouřim, vytáhl se svým vojskem proti Václavovi. Snad doufal, že zbožný Václav je slabý a v boji bázlivý, jak někteří rádi tvrdili. Václav dobře věděl, že musí vzpouru kouřimského knížete příkladně potlačit, ale příčilo se mu nesmyslné zabíjení v bitvě, kterou měl dopředu vyhranou – vždyť jeho vojsko bylo skvěle vycvičeno a vybaveno. Ke Kouřimi ale vytáhnout musel. Když se svou armádou stanul proti Zličanům, vyslal k Radslavovi posla se zvláštní výzvou: Proč zbytečně utrácet nevinné životy? Pojďme bojovat čestný souboj muže proti muži, a území poraženého bude podrobeno vůli vítěze! Radslav byl nabídkou vyveden z míry, nechápal Václavovy úmysly. Copak český kníže nemá dost vojáků, kteří by za něj bojovali? Navenek však tak čestnou výzvu nemohl odmítnout.

Václav ale musel čelit i jiným hrozbám, které přicházely z cizích zemí. Nejvážnější z nich byla mocenská i vojenská převaha silného souseda, nového římského krále Jindřicha ze Saska. Václav mu musel složit obvyklý slib věrnosti a zavázat se k odvádění poplatku pěti set hřiven stříbra a sto dvaceti volů. To ale nijak nenarušilo jeho knížecí svrchovanost.

Za Václavovy vlády byl založen na Pražském hradě již třetí kostel. První, kostelík Panny Marie, založil Václavův dědeček Bořivoj, baziliku zasvěcenou svatému Jiří nechal stavět jeho otec Vratislav a Václav ji dokončil. Václavův nový kostel zasvěcený svatému Vítu měl být největší. Když to vladařské povinnosti dovolily, Václav pozoroval stavitele a zedníky při práci, prohlížel plány a výkresy, které mu ukazovali. Chtěl postavit velkolepý kostel, skutečný chrám, který by byl útočištěm ducha i srdce. Václav upřímně věřil, že myšlenky křesťanství jsou tím, co život každého člověka činí lepším a radostnějším. Často posílal sluhy na trh s otroky, aby je vykoupili, nechali pokřtít a pak jim darovali svobodu. Dokonce prý sám pekl chléb používaný při bohoslužbě, sám lisoval víno pro potřebu svaté oběti. Protože…​

V ústraní Václavovy vlády dospěl jeho mladší bratr Boleslav. Za sídlo si zvolil stejnojmenné hradiště nedaleko Prahy, které nechal velkolepě přestavět. Boleslav byl cílevědomý a schopný, od svého bratra se ale ve všem lišil. Tam, kde Václav rozvažoval a přemýšlel, Boleslav hned jednal, kde Václav sjednával mír, Boleslav by vytáhl do boje. Václav měl bratra upřímně rád. Méně zkušený a ctižádostivý Boleslav ale nedokázal překonat nesouhlas s bratrovou vládou a jeho srdce se vůči Václavovi postupně zatvrdilo. Václav bratrovu nevraživost tušil, a proto se zaradoval, když ho Boleslav pozval do Staré Boleslavi na oslavu svátku svatých Kosmy a Damiána, kterým byl zasvěcen tamější kostel. Vzal s sebou nejvěrnější služebníky z knížecí družiny a vydal se na cestu.

Nařídil, aby nespěchali. Chtěl si vychutnat okamžiky odcházejícího léta v otevřené krajině, cestu lužními lesy a loukami. Kůň se pod ním v kroku pohupoval, kopyta klapala, klap, klap, až ve vzpomínkách vrátila Václava do dávné chvíle jeho dětství. Pod stejným sluncem jel tehdy s otcem na svou první výpravu a slíbil si, že bude velký, silný a spravedlivý vladař jako on. A jsem? položil sám sobě otázku. Nevím. Nevím – přijal jsem jen vlastní osud a žiji jej, jak umím. Ke tvé slávě, Pane.

Od dob, kdy se na Moravě poprvé zabořilo rádlo do úrodné půdy a dlouhou jizvou poznamenalo zemi, už od těch pradávných dob mají na Hané své moře. S jarem se začíná modrat a zelenat na obzoru, povzbuzováno sluncem stoupá jeho hladina každým dnem o kousek výš. Do jeho hloubek zajíždí vítr a probouzí vlny, spěchající hned na tu, hned na druhou stranu. Po hladině plují stíny divoce letících mraků a na vysoké obloze kreslí vlaštovky své smyčky. Naše moře, říkají s pýchou tamní hospodáři, když přehlížejí nekonečné lány ječmene.

V hanácké rovině na půli cesty mezi Kroměříží a Přerovem stál kdysi hrad jménem Chropyně. Hradní pán byl vlídný a jeho poddaní si neměli na co stěžovat. Všechno se ale změnilo, když ostatní šlechtici chropyňského pána zvolili, aby stanul v čele jejich sněmu. Na Chropyni se začali sjíždět urození hosté a šlechtici, kteří chtěli mít z jeho náklonnosti užitek. Důvěřivý pán jejich přetvářku neprohlédl. Hostil je na svém hradě, pořádal nákladné plesy a slavnosti, začal se vybraně oblékat a hrad nechal vybavit novým nábytkem a drahocennostmi.

Sluhové se zhrozili nad jeho krutostí, strach před hněvem hradního pána je ale donutil odemknout mříž psince. Smečka hladových psů vyrazila za ubohou paní. Ta ztěžka sbíhala po příkré cestě od hradu, ztratila jeden, pak i druhý střevíc a běžela bosa, až jí kameny rozdíraly bílá chodidla. Když zaslechla štěkot psů, z posledních sil doběhla k poli zeleného ječmene, které se prostíralo po jedné straně cesty. A pole nešťastné paní nabídlo útočiště. Otevřelo svou náruč, a když vklouzla dovnitř, klasy se nad jejím neštěstím zase zavřely. Psi její stopu hledali marně.

Druhého dne se zbití a zkrvavení sedláci dovlekli zpátky do svých vsí a vyprávěli, jak s nimi pán jednal. Ta zpráva letěla od úst k ústům a probudila dlouho potlačovaný hněv a touhu po spravedlivé odplatě. Další den vtrhlo mračno sedláků ozbrojených cepy a sekyrami na Chropyni. Pána i jeho hosty zabili, hrad zpustošili a nakonec zapálili. Ostatní šlechtici se vyděsili, když se dozvěděli, jak skončil krutý pán. Rychle ustavili chropyňským poddaným nového, spravedlivějšího vládce, a v kraji zase zavládl klid.

Za pár týdnů poté šli ženci posekat ječmen pod hradem. Když se jejich kosy zařízly hluboko do pole, objevili chropyňskou paní, vyhublou a v potrhaných šatech, jak sedí mezi klasy a v náručí chová novorozeného chlapečka. Ženci posadili paní i s děťátkem na vůz a odvezli ji do vesnice. Paní ani slova nepromluvila, jen pohledem děkovala za soucit, jídlo i přístřeší. Zůstala v jedné z chalup, kde pomáhala s prací jako každá jiná žena, jen němá ve svém smutku. Chlapeček byl krásný, měl zlaté vlásky a oči modré jako letní nebe. A protože ho našli v ječmeni, začali mu říkat Ječmínek.

Léto přešlo, minul podzim i zima. Roky se převalovaly jako kameny v potoce. Ječmínek vyrostl ve veselého a milého chlapce, kterého bylo všude plno. Jednou v zimě seděli všichni ve světnici v největším statku, ženy předly a šily, muži spravovali nářadí. Vyprávělo se a vzpomínalo, až přišla řeč i na chropyňského pána, jaký byl jeho život a jak zle skončil. Tehdy chropyňská paní promluvila: „Dobře vím, jak vám můj muž ubližoval a co všechno jste od něj museli vytrpět. Ale co otec způsobí, může syn napravit. Až Ječmínek vyroste, nedopustí, aby se vám děla křivda. Když bude nejhůř, objeví se a pomůže vám!“

Druhý den ráno se po chropyňské paní a Ječmínkovi marně sháněli. Ztratili se jako mlha ve slunci, a nikdo už je nespatřil. Lidé na ně však nezapomněli. Když přišly zlé časy, vzpomínali všichni na Ječmínka, jestlipak už přijde a pomůže jim ke spravedlnosti. A protože nepřicházel, bylo jisté, že ještě není tak zle, aby nemohlo být hůř. Čas od času se roznesla zpráva, že ten nebo jiný Ječmínka viděl, že s ním mluvil, že v té či oné chalupě Ječmínka přivítali, když je přišel utěšit v jejich bídě. Chodíval prý za šera, v širokém klobouku a dlouhém plášti, oči modré jako letní nebe. Poseděl, povzbudil dobrým slovem a laskavým úsměvem, a zase se ztratil do tmy.