„Nejstarší české pověsti vyprávějí o počátcích našeho národa, o hrdinství a slávě našich předků. Tím se stávají hrdinstvím i slávou každého z nás. A proto mne velmi těší, že se díky překladu do znakového jazyka s našimi pověstmi seznámí i děti neslyšící. Vždyť ať už o praotci Čechovi, kněžně Libuši, o svatém Václavovi čteme či posloucháme, vždy je to také srdcem.“
autorka
„Pojďte a pohleďte na pověsti dávných věků. Příběhy můžeme vnímat i očima, vnímáme je však především srdcem.“
ilustrátorka
Jsou příběhy, které nikomu nepatří, a přesto jsou pořád navlečené na šňůrce lidské paměti.
Náhrdelník lásky a statečnosti, smutku, odvahy a naděje těch, kteří žili před námi, dnes ale leží zapomenutý, stranou od našeho života.
Jenže ať chceme či ne, každého z nás ten neviditelný šperk poutá s lidmi dávného věku. Svazuje naše osudy.
My jsme jejich budoucností, oni naším počátkem.
Ještě na počátku 9. století nebylo území dnešních Čech sjednocené vládou jediného kmene nebo rodu. Menším nebo větším částem kraje vládli vojvodové či knížata, kteří sídlili na opevněných hradištích. Hradiště byla přirozenými středisky moci nad okolním územím. Jména hradů dávala pojmenování celým oblastem a jejich obyvatelům. Čechům patřila vláda nad krajem v okolí Řípu a levý břeh dolního Povltaví. Jejich sídelním hradištěm byl Levý Hradec, později Praha a Budeč.
Na východě sousedilo české území s krajem Zličanů, jejichž hlavním hradištěm byla Kouřim.
Na severu později vyrostlo hradiště Litoměřice, z něhož se vyvinulo jedno z nejstarších českých měst. Podle jeho jména se místním obyvatelům začalo říkat Litoměřici.
Na západě sousedilo české území s mocným kmenem Lučanů. Právě Lučané byli nejsilnějším soupeřem Čechů v dlouholetém zápase o uchopení moci nad celou zemí. Lucké území bylo úrodné, bohaté na pastviny a louky, po nichž dostal kmen své jméno. Sídelní hradiště Lučanů, nazvané jménem jejich knížete Vlastislav, stávalo u dnešních Lovosic.
O lucké válce
Po Křesomyslovi se knížetem Čechů stal Neklan. Vypráví se, že jeho sídlem byl Levý Hradec, hrad vystavěný na strmém ostrohu nad levým břehem Vltavy. Neklanovo jméno bylo ve shodě s jeho povahou: neklál se, tedy nebojoval. Se sousedními kmeny žil ve vzájemné úctě a přátelství. Jen s luckým knížetem Vlastislavem v míru žít nemohl, jako se voda s ohněm nedomluví. Neklan byl rozvážný a bojácný, Vlastislav prudký a bojovný. A protože stáli v čele svých kmenů, takoví byli i jejich lidé. Lučané bezostyšně napadali vesnice na území sousedních kmenů, muže pobíjeli, ženy a děti brali do otroctví, majetek uloupili a zbytek zapálili.
Poslední lucký nájezd hluboko do českého území byl nejkrutější. Před Vlastislavem v hrůze prchali vesničané i ozbrojené družiny. Kudy prošli Lučané, zůstávaly hořící vesnice a dvorce, pole i pastviny v plamenech splývající v jediný široký pás ohně na obzoru, z něhož se jako znamení smrti valila mračna černého kouře. Lučané dobyli hradiště Dřevíč a Slaný, pod jejich náporem padla i starobylá Budeč. Vlastislav zatoužil dobýt a ovládnout celé české území. Divoká lucká vojska zaplavila kraj skoro až k Neklanovu Levému Hradci, jehož posádka by takové přesile mohla vzdorovat snad jen pár dní. V tom okamžiku ale poslové na zpěněných koních přinesli Vlastislavovi zprávu, aby se rychle vrátil zpět do Lucka, které ohrožují jiné cizí kmeny.
Neúspěch Vlastislava rozlítil. Přísahal, že do roka pověsí svůj štít na bránu Neklanova hradu na znamení vítězství, a začal konat přípravy k rozhodujícímu tažení.
Nejprve krvavými nájezdy svého vojska vystrašil sousední kmeny, až jejich knížata musela slíbit, že Čechům v boji proti Lučanům pomáhat nebudou. Potom dal vyslat posly do všech vesnic, osad a dvorců své země. Nosili s sebou knížecí meč a každý muž, který výškou přesahoval jeho délku, musel do války proti Čechům. Vlastislav přikázal, aby muži s sebou do bitvy vzali také lovecké psy a dravé ptáky, aby pomáhali mečům, oštěpům a sekyrám trhat tváře a maso nepřátel. Schylovalo se k velké bitvě. A jak věřil Vlastislav, k poslední bitvě s Čechy, které si vítězstvím navždy podrobí.
Když už všichni Lučané pospíchali na místo určené ke shromáždění vojska, zavolala k sobě jedna lucká vědma svého nevlastního syna Strabu.
„Nadcházející boj pro Lučany nebude vítězný,“ řekla mu. „České čarodějnice mají větší moc než lucké a přivolaly na pomoc Čechům ty nejmocnější síly. Nikdo z Lučanů se z bitvy nevrátí živý. Jen ty se můžeš zachránit, když mě poslechneš. Než vyrazíte proti Čechům, vyryj mečem do země mezi kopyty svého koně znamení ležatého kříže. Tím zpřetrháš neviditelná pouta, kterými české čarodějky svázaly koňům nohy, aby nemohli rychle cválat. A až vyjedeš do bitvy, přemoz rychle prvního, kdo na tebe zaútočí. Pak mu uřež uši, dej je do mošny a ujížděj na svém koni pryč, co ti síly stačí!“
Straba byl předpovědí své nevlastní matky zaražený, ale slíbil, že se zachová podle její rady.
Když se kníže Neklan doslechl, jak se Lučané chystají, srdce se mu sevřelo. Byl si jistý, že takové přesile nedokážou Češi vzdorovat. Nepomohlo, že mu ze všech stran vladykové vzkazovali, že jsou k boji s Lučany připraveni. Nedodalo mu odvahy, když ho jeho muži ujišťovali o své statečnosti a odhodlání bojovat proti nepřátelům do posledního dechu. Nedodalo mu síly, když přicházely zprávy o tom, jak prostí muži z vesnic a osad berou těžké sekery a palice a bez váhání opouštějí rodné domy, aby se přidali k českému vojsku. Strach ze smrti ochromil jeho mysl. Zavřel se ve své komnatě, ulehl na lůžko pod medvědí a sobolí kožešiny a třásl se strachem jako v horečce. V podhradí zatím řinčely zbraně, hořely ohně a kováři ve dne v noci kovali zbroj a ostřili meče a oštěpy. Vladykové a jejich muži se zdravili, halasili a volali na sebe navzájem. Dunění kopyt na dřevěném mostě ohlašovalo příjezd dalších a dalších družin. Když přinesli Neklanovi knížecí zbroj pobitou stříbrem a zlatem, ani nevstal z lože.
Jeden z mužů Neklanovy družiny, mladý Tyr, uhodl, jakou nemocí kníže trpí. Vykázal služebnictvo a přistoupil k Neklanovu lůžku. Poklekl před ním a řekl:
„Můj pane, naše vojsko nikdy nezvítězí, když kníže nebude své statečné sám pobízet k boji a nepůjde jim příkladem v hrdinství a odvaze. Dovol mi obléci tvou zbroj a přilbu, vezmu si tvé zbraně a tvého koně a povedu vojsko místo tebe. Nikdo se nedozví, že pod tvým praporcem bojuje někdo jiný.“
Když muži shromáždění k boji spatřili knížete ve zbroji za zvuku rohů vyjíždět z hradu, zvedla se z jejich řad vlna jásotu. Šik za šikem, houf za houfem mu vzdávali čest, zvedali korouhve se znaky rodů a zdravili ho zdviženými meči, sekyrami a oštěpy. Tyr v knížecí zbroji zastavil svého vraníka, tasil Neklanův meč a pozvedl jej vysoko nad hlavu na pozdrav českému vojsku. Slunce se opřelo do čepele a v prchavém záblesku ji rozžhavilo do ruda, jako by byla z tekoucího zlata. To sluneční bůh Svarožic požehnal Čechům, šeptali si ti, kdo to viděli, a dávali dál zprávu, že pro Čechy je ještě naděje.
V tu chvíli se před Tyra na zem vrhla cizí stařena. Vzpínala ruce k obloze a volala: „Když mne neposlechnete, zle se vám povede! Jděte a obětujte bohům oslici, a každý z vojska ať dostane kousek jejího masa. Pak pobijete Lučany všechny do jednoho jako mouchy!“
Tyr měl v úctě skryté síly, které za těch časů někdy promlouvaly ústy starých žen. Dal zabít oslici a každý bojovník snědl kousek z jejího masa.
Tisícihlavý zástup jezdců i pěších potom táhl k lucké hranici. Když došli na širokou pláň jménem Tursko, zvědové je zastavili. Lučané už byli na dohled. Vojska vystoupila na nízký pahorek, rozložila se po návrší a spatřila převahu Lučanů, jak se valí od obzoru jako černý mrak. Nejednomu z Čechů při tom pohledu sevřela srdce úzkost. Vtom ale Tyr v knížecí zbroji pozdvihl korouhev a zvolal:
„Vidíte Lučany? Jen si vzpomeňte, kolik našich mužů, žen a dětí pobili a kolik našich vesnic vypálili! Vyhladit by nás chtěli a zotročit. Ale my se jim umíme postavit v čestném boji, pro život našich dětí i vnuků! Bojujeme pro poslední naději Čechů a já sám vás do toho boje povedu. A i kdybyste mne spatřili zemřít, nesmíte klesnout na duchu, bijte se s nepřítelem, jako kdybych vám stále byl po boku. Za naši zem a za naši svobodu!“ Srdce všech mužů naplnila ta slova novou odvahou, jako když se prázdný pohár zalije silným vínem. Nadšeně zařičeli a mnozí opakovali poslední slova svého vůdce:
„Za naši zem a naši svobodu!“
Pak Tyr přikázal, aby čekali, až on sám vyrazí proti luckému vojsku na znamení k útoku pro všechny ostatní.
Černý mrak Lučanů letěl proti nim. Hřměl štěkotem psů zdivočelých hladem, ržáním cválajících koní, bojovým rykem vojska a skřeky dravců připoutaných k rukám svých pánů. Temné dunění bubnů a troubení loveckých rohů otřásalo zemí i nebem. V čele se řítil Vlastislav v železné zbroji na svém ryzákovi. Když viděl, že mu Češi nevyjíždějí vstříc, ale vyčkávají ve svém postavení, mávnutím ruky zarazil vojsko. Opřel se v třmenech a posměšně zavolal: „Podívejte na Čechy, jak zbaběle čekají! Žeňte je a ušlapte pod kopyty svých koní, vypusťte ptáky, ať jim vyklovou oči, poštvěte psy, ať se nasytí jejich krví!“
Nad planinou ve vteřině pohaslo nebe, jak letící dravci svými křídly zastínili slunce. Jako šípy vyrazili po zemi štěkající a skučící psi s vyceněnými tesáky v rudých tlamách. Zvedl se temný vichr, rval listí ze stromů a skláněl trávu k zemi, zdvihal do výše sloupy prachu a suché hlíny. Rykot mužských hrdel a hlas rohů duněl a syčel jako vichřice. Mnohý by přísahal, že ve žhavých puklinách ocelového nebe spatřil šklebící se tvář černého boha války a temnot, který hladoví po oběti mrtvých těl a prolité krve.
Vtom vyrazil Tyr s divokým pokřikem, sám s taseným mečem. Jeho kůň letěl střemhlav svahem na křídlech ničivého větru. Za ním ostatní Čechové jako lavina kamenů, v hrdlech hlas bouře, na špicích ježících se zbraní smrt, v srdcích opojné víno naděje a svobody. Zadrnčely tětivy a zasyčely šípy jako letící hadi. A už se srazila obě vojska v pronikavém třesku zbraní a železa, kov o kov, zvuk roztrhl vzduch na cáry. Muž proti muži v boji o život, řev a volání, vytí psů, skřeky dravců, řičící koně a ranění sténající pod jejich kopyty. Temná krev a jasně červená.
V čele Čechů stojí Tyr ve stříbrném brnění, pevný jako skála, seká kolem sebe, mečem stíná hlavy nepřátel jako suché makovice.
A Vlastislav vyrazil na Tyra. Jejich meče se míhaly v obratných výpadech, až uzda vypadla luckému knížeti z ruky, rána za ranou, až z čepelí odletují jiskry. Pak padl Vlastislavův kůň a jedinou ranou mečem Tyr ukončil život luckého knížete.
Křik hrůzy a vzteku i křik vítězný se jako vlna valil vojskem. Lučané zakolísali, když uviděli, že jejich kníže padl, zato Češi vyrazili s novou odvahou. A uprostřed roje nepřátel pořád bojoval neúnavný Tyr. Jeho statečnost ale byla větší než jeho síly. Sám ještě chvíli dokázal čelit velké převaze luckých bojovníků, až pod lesem nepřátelských zbraní klesl k zemi i on.
Neví se, čí ranou toho dne Tyr padl. Čechové ale slavně zvítězili a všechny Lučany pobili. Kromě jediného. Straba v čase nejzuřivějšího boje uháněl k domovu, když předtím dal na radu své nevlastní matky, do země mezi kopyty svého koně vyryl kříž, srazil k zemi prvního protivníka, uřezal mu uši, vsedl na koně a prchal z bitvy.
Když na splaveném koni dorazil domů, čekala ho smutná zpráva. Jeho žena ležela mrtvá na lůžku, tělo přikryté bílým plátnem. Odkryl plátno, aby naposledy spatřil její tvář, a uviděl, že jeho žena má místo uší krvavé rány a v hrudi ránu od meče. Rozechvělýma rukama vyňal z mošny uši, které uřezal svému protivníku, a podle náušnic poznal, že patřily jeho ženě. Byla to ona, kterou v podobě svého soupeře v bitvě zabil, jeho manželka původem z kmene Čechů, která se nikdy ve svém srdci Lučankou nestala.
Když po bitvě na Turském poli Čechové sbírali mrtvé, jako první hledali tělo svého knížete. Sňali mu přilbici a s překvapením hleděli do ztrhané tváře statečného Tyra. A tak se dozvěděli, že Tyr hrdinsky zastoupil v boji svého knížete. Oplakali jeho smrt, bohům přinesli bohaté oběti a Tyrovo tělo v knížecí zbroji spálili na vysoké hranici. Nad tím místem pak navršili mohylu z velkých kamenů, které se přijel poklonit i kníže Neklan.
Ještě po dlouhých staletích si prý na Turském poli lidé ukazovali navršenou mohylu. A vzpomínali na příběh muže, který nevládl mocí panovníka, ale srdcem a duchem se knížatům své doby víc než vyrovnal.
Slova „čarování“ a „čaroděj“ pocházejí od skutečných čar rytých v popelu vychladlého ohniště, ze kterých se věštilo. Čarování a věštění patřilo u Slovanů k činnostem běžného života. Čarodějové a čarodějky, věštci a hadačky byli lidé zvláštních schopností. Měli výjimečné znalosti o přírodě, o pohybech planet a hvězd, znali dobře účinky různých bylin a dokázali z nich připravovat léky, nápoje lásky i smrtelné jedy. Jejich nejdůležitější činností však bylo zajišťovat styk s duchy přírody a s bohy. Uměli vykládat různá znamení a věštit budoucnost. Sledovali střídání ročních období a dohlíželi na dodržování a správné slavení důležitých svátků.
Čarování se odvíjelo od víry a uctívání duchů vzduchu, země, vody a ohně. O zvláštně pokroucených nebo starých stromech se věřilo, že jsou domovem jiných bytostí. Tajemný svět duchů byl spatřován i ve zvířatech: když se objevil havran, ohlašoval nešťastnou událost, když se na domě usadili čápi či vlaštovky, přinášeli štěstí. Zlé noční duchy spolehlivě zaháněl kohout svým zakokrháním, jak o tom dodnes vyprávějí lidové pohádky.
O Durynkovi
Vítězstvím v bitvě na Turském poli získali Čechové vládu nad luckým územím. Nikdo jim nebránil, Vlastislav byl mrtev a s ním i všichni bojovníci. A přesto jeden z knížecího rodu jako zázrakem přežil, Vlastislavův synek. Byl tak malý, že ani nechápal, že zůstal na světě úplně sám. Český kníže Neklan se nad dítětem poraženého slitoval. Dal pro něj na břehu Ohře postavit hrádek Drahúš a hrad i dítě svěřil do péče Durynka, svého oddaného služebníka.
V klidném ústraní na Drahúši, kam nedoléhaly zprávy o krutých bitvách a sporech mocných, plynuly dny malého luckého knížete v hrách a dětských radostech. Minul první rok od Vlastislavovy smrti a přišla zima. Kraj se zachumlal do vysoké peřiny sněhu a ztichl. Jen vítr svištěl po skluzavkách strání a vrchů, rozpustile sfoukával bílé čepice bukům a olším, narážel do dubových stěn hradu v bojovných poryvech jako divoký býček a hvízdal ve škvírách a skulinách dřevěných zdí tenkou písničku.
Jednoho mrazivého dne přišli do hradu rybáři s úlovkem. Vyprávěli, jak se pod průzračným ledem řeky tísní rybí hejna a že půjdou sekat otvory do ledu, aby mohly ryby dýchat. A jestli prý malý kníže nechce jít s nimi, zadovádět si na sněhu a podívat se na rybičky. Chlapec zajásal, běžel pro svůj kožíšek a čapku, a už volal z nádvoří hradu na svého vychovatele a pobízel ho ke spěchu.
Nikdo neví, kdy a jak se rodí temné myšlenky. Snad v jediné chvíli závanem dechu černého boha, snad dlouho klíčí a rostou a zrají jako hořké plody otrávených lidských srdcí. Durynk se zdržel ještě chvíli, jen co se oblékl, jen co vzal ze zápraží ostrou sekyru a schoval ji pod těžký plášť. Když šli s rybáři k řece, chlapec běžel závějemi napřed. Vyhazoval do výšky bílý sníh, padal do sněhových peřin a smál se zvonivým smíchem jako všechny děti. Na břehu řeky poklekl, aby lépe viděl na hejna ryb pod průsvitnou stěnou ledu. Ryby otevíraly hubičky, jako by k němu mluvily. Jako by chtěly říct něco důležitého malému knížeti, a on je neslyšel, jako by…
Záblesk čepele, těžce stoupající vzhůru, a rychlý svist dolů, na bílý krček světlovlasého chlapce. Jeho čapka se pod tou ranou skutálela do sněhu, ale on už ji potřebovat nebude.
Ještě a ještě sekal Durynk do chlapcova krku. Neslyšel rybáře, kteří se rozutekli s výkřiky hrůzy. Tělo nechal ležet, s hlavou pod kožichem spěchal do hradu a v jeho stopách v bílé závěji rostly krvavé skvrny.
Pak Durynk překotně sedlal koně, nevšímal si soumraku ani padajícího sněhu. Oči strnulé a doširoka rozevřené, byl sám se svými myšlenkami. Spěchal, dychtil, jel si pro odměnu. V šeré krajině cválal kůň s jezdcem, nořil se z clony vánice a zase mizel, jako zlověstný přízrak prolétal lesy a míjel schoulená hnízda vesnic.
Na vysoké skále Levého Hradce svítily pochodně daleko do noci. Neklan se dosud radil se svými vladyky. Durynk se prodral přes stráže až do poradní síně. Vešel, tak jak byl, se zmrzlými vlasy a vousy, s hořícíma očima. Poklonil se knížeti:
„Pozdraven buď, kníže, i mocní vladykové! Přináším vám cenný dar. Mým přičiněním bude už navždy území Lučanů patřit Čechům, protože od dnešního dne už lucká knížata nemají dědice!“ Po těch slovech vytáhl z koženého vaku předmět zabalený do plátna a rozbalil jej, lačné oči upřené na Neklana.
Nevěřícný výdech z mnoha hrdel. V hrůze a zděšení se vladykové odvrátili od hlavy malého chlapce. Kníže Neklan se zhrozil:
„Nemyslíš, že kdybych chtěl, dávno bych to udělal? Já jsem měl právo usmrtit svého nepřítele, ale ne ty svého pána! Tvůj zločin nezná odpuštění. Sám si zvol smrt a sám ukonči svůj podlý život!“
Durynk s otevřenými ústy hleděl na knížete, čekal přece odměnu. Pak rychlým krokem opustil síň i hrad, cestou sebral kus konopného provazu a oběsil se na velké olši pod hradem.
Dokud strom stál, říkali mu lidé Durynkova olše. A když pak musel být poražen, nikdo si nechtěl vzít jeho dřevo. Protože jaké teplo může být z ohně krmeného dřevem, které poskvrnilo tak chladné lidské srdce?
Zatímco v polovině 9. století se na území dnešních Čech rozkládalo několik malých knížectví, na Moravě vznikla velká slovanská říše. Kníže Mojmír sjednotil zdejší kmeny pod svou vládu a přijal křesťanství. Jeho nástupce Rostislav křesťanství podporoval a chtěl, aby se v jeho zemi nová víra rychle šířila. Proto poslal k byzantskému císaři do Cařihradu posly s žádostí o křesťanské učitele a biskupy.
Roku 863 na Moravu přišli dva bratři původem ze Soluně. Konstantin, který přijal také jméno Cyril, a Metoděj. Konstantin sestavil nové písmo, hlaholici, s jehož pomocí přeložil biblické texty do staroslověnštiny srozumitelné všem Slovanům. A tak přišel čas křesťanství. Prosazovalo se spíš ohněm a mečem než mírnou cestou. Modly kdysi obávaných bohů byly ničeny a páleny, svatyně bořeny a jejich kněží pronásledováni. Mír a lásku k bližnímu zatím nová víra nepřinášela.
Vládu v moravské říši po Rostislavovi převzal Svatopluk. Koncem 9. století jeho stát zahrnoval kromě samotného území Moravy také Čechy, Lužici, část nynějšího Polska, Maďarska, Slovenska a Rakouska. Sídlem krále Svatopluka bylo velké město na řece Moravě, dodnes však není přesně jisté, kde se rozkládalo.
O Svatoplukovi
Nedobytné sídlo moravského krále Svatopluka leželo na řece Moravě. Jeho mohutné a pevné hradby bylo vidět zdaleka. V otevřené krajině čnělo město jako zalidněný ostrov, pyšnící se mocí, vojskem, vzdělaností, zbožím a nádherou všeho tehdejšího světa.
Ve středu města, na prostranství chráněném další hradbou, stál velký knížecí palác roubený z trámů, v předhradí pak byly domy velmožů ze Svatoplukovy družiny. V křivolakých uličkách pod hradem v dřevěných domcích bydleli a provozovali svá řemesla kováři, kovolitci, zlatníci a zbrojíři, hrnčíři, krčmáři, sedláři i pekaři. Na zdejším velkém tržišti se setkávali lidé z celého světa, od skandinávských Vikingů až po orientální kupce z dalekých asijských zemí. Stranou od městského ruchu stály dřevěné domky mnichů, kteří patřili ke knížecímu dvoru a vykonávali bohoslužby v chrámech a kostelích.
Svatopluk byl mezi prvními slovanskými knížaty a velmoži, kteří přijali křesťanství. Nové náboženství však pro něj znamenalo jen prostředek ke sjednocení říše. Těšil ho víc pohled na vlastní početná vojska, která zalévala bojiště od obzoru k obzoru jako zkázonosná potopa, než pohled na nové kostely. Raději projížděl nově dobytými územími s pocitem hrdosti a pýchy, kterou přináší vítězství, než aby naslouchal kněžím. A když zrovna nevyjížděl v čele svých věrných do boje, štval zvěř v nekonečných lesích a s dobrým úlovkem se v záři zapadajícího slunce vracel do svého města a hradu. Byl mužem boje a činu, dobyvatelem a panovníkem. V kajícnosti a pokoře nenacházel žádný smysl.
Metoděj, který zastával u jeho dvora úřad arcibiskupa křesťanské církve, moravského krále často nabádal ke střídmému životu, nejednou se pokoušel jeho mysl obrátit k věcem ducha. Svatopluk ale jeho radami pohrdal. Dál vedl divoký a nespoutaný život a byl s ním spokojen.
Jednou přišel den, kdy v kostele měli sloužit sváteční jitřní mši. Bývalo zvykem, že bez krále bohoslužba nemohla začít. Čas plynul, zapálili vysoké svíce a kadidlo prostoupilo kostel těžkou vůní. Panovník ale stále nepřicházel. Arcibiskup Metoděj oblékl slavnostní roucho a zástup kněží se seřadil kolem něj. Zbožní lidé s očima sklopenýma k zemi šeptali své modlitby. Králův služebník se prodral zástupem, prý si Svatopluk zrána vyjel na lov, ale dozajista se na mši vrátí! Čas se však pomalu skláněl k poledni. Ve slavnostně vyzdobeném kostele se tísnil netrpělivý a šumící dav, šepot přecházel ve vzrušené hlasy rozeznívající klenbu chrámu.
„Je třeba sloužit mši,“ rozhodl Metoděj a přistoupil k obětnímu stolci. Sotva zazpívali první žalmy, zvenčí se ozval křik mnoha hlasů, štěkot psí smečky a dusot koňských kopyt. Chrámové dveře se rozlétly jako křídla vyplašeného ptáka. Dovnitř vpadl Svatopluk v čele svých jezdců. Na zpěněném koni se prodral vyděšeným davem, tvář zrudlou divokou jízdou a hněvem. Těžký lovecký oštěp prudce namířil na Metoděje:
„Jak ses opovážil? Proč jsi nečekal na svého krále?!“
Kněží i obyčejní lidé v hrůze přestali dýchat, mnozí padli na kolena. Děti se rozkřičely, závanem větru pohasly některé svíce. Svět se ve vteřině vzepjal do výše jako králův zpěněný kůň a chvěl se napětím. Metoděj se však nezalekl. S tváří sevřenou hněvem vztáhl pravou ruku proti knížeti a zavolal:
„Stůj! Ani o krok dále!“
Ozvěna chladných kamenných zdí odrazila ta slova. Jako švihnutí bičem vykreslila neviditelnou hranici mezi světem pozemské marnosti a královstvím nebeským, kde světská moc neznamená víc než loňský sníh. Svatopluk se dusil hněvem, krev mu šuměla ve spáncích. Po nekonečné chvíli sklonil zbraň, obrátil koně a vyjel ven. Za ním odjela i jeho družina.
Zdi kostela vydechly úlevou. Zbytek mše odsloužili bez dalšího vyrušení, jen zadrhávající hlasy kněží a poplašené pohledy svědčily, že se stalo cosi neodčinitelného.
Na potupu před tváří lidu Svatopluk nikdy nezapomněl. Od té doby pronásledoval arcibiskupa, jak se jen dalo. A když Metoděj zemřel, dal Svatopluk jeho žáky bez milosti vyhnat ze země. Přešly další roky. Králi čas měřil dalšími bitvami a boji, šrámy a zraněními, porážkami i slávou. Svatoplukovi ubývalo sil. Začal přemýšlet, jak nejlépe rozdělit vládu mezi své potomky, aby říše, kterou léta budoval, po jeho smrti nezanikla ve zbytečném válčení.
Jednoho dne si k sobě dal zavolat své tři syny. Byli to statní muži plní síly, v mnohém podobní svému otci. Bezstarostný život na královském dvoře je však ochudil o bolestivé zkušenosti, kterými je protkaná cesta k moudrosti. Svatopluk vzal tři pevně svázané pruty a podal je nejstaršímu.
„Zkus je přelomit,“ vybídl ho.
Mládenec se pokoušel pruty zlomit, ale marně. Stejně se vedlo i oběma jeho bratrům. Pak Svatopluk svazek rozvázal a každému podal jeden prut. V rukou mládenců pruty praskly jeden po druhém stejně snadno jako suchá stébla.
„Nikdy nezapomeňte, co jste viděli,“ řekl synům Svatopluk. „Dokud budete stát při sobě, nepřítel vaši sílu nikdy nezlomí. Ale když se rozdělíte, společnou sílu ztratíte a nepřítel vás snadno porazí každého zvlášť.“
Zanedlouho poté Svatopluk vyjel do velké bitvy. Byl to zlý a těžký boj, ve kterém lidé v jednom okamžiku umírali po desítkách. I ti nejvěrnější z královy družiny byli zabráni do boje tak hluboce, že nevnímali nic kolem. Až teprve po bitvě se sháněli po králi. Ohledávali mrtvé, hledali v močálech i lesích v okolí, ale krále ani jeho tělo nenašli.
Tou dobou už Svatopluk ujížděl na svém koni, daleko, daleko od bitevní vřavy. Věděl, kam míří. Jel den, dva, snad tři, divoce cválal na koni přes vesnice, větrné louky a lesy. Vítr se opíral do jeho schýlených zad a cuchal mu šedivé vlasy. Usmíval se, chvíli i plakal, hovořil sám k sobě a spílal mrakům i hvězdám na nebi. Taková byla síla svobody, která ho omámila, když shodil okovy moci a stal se bezejmenným.
Když dojel na místo, které toužil najít, zabil a zahrabal svého koně, meč i knížecí plášť. Jako obyčejný starý muž došel lesem k malému kostelíku, který dal kdysi postavit za své zlato. Poustevničtí bratři, kteří tam žili, ho nepoznali a přijali ho vlídně mezi sebe. Starý král tu prožil ještě dlouhá léta v rytmu denních modliteb a v klidném rozjímání. Jen když se za rozbřesku probouzel na tvrdém lůžku, nikdy v červáncích nespatřil růžový příslib nového dne, nikdy se netěšil z nového svítání. Viděl jen a jen prolitou krev mrtvých z bitev, do nichž vedl svá vojska.
Teprve když umíral, řekl poustevníkům své pravé jméno. Pochovali ho, jak nejlépe uměli, a pověst o konci krále Svatopluka vyprávěli dál.
Mocná říše neunikla osudu, kterého se Svatopluk obával. Jeho nemoudří synové se brzy rozhádali a země se rozpadla. Sláva velké moravské říše zarostla trávou, stejně jako její hrady a kostely a města. Vítr po léta dobýval mohutné kamenné zdi, stejně jako sníh a déšť a palčivé slunce. V rozvalinách se uchytila semena stromů, které tu zapustily kořeny. Jejich větve po staletí prosily k nebi, až padly i ony. Na slavné a mocné Svatoplukovo město se zapomnělo. A dodnes nikdo neví, kde přesně stálo.
V Čechách po Neklanovi nastoupil vládu Hostivít a po něm Bořivoj, první český kníže, o jehož životě máme historické zprávy. Bořivoj chtěl sjednotit ovládaná území v jednu velkou říši, jako tomu bylo na Moravě. Za své sídlo si vybral Levý Hradec. Bylo to hradiště výjimečné svou polohou vysoko nad Vltavou. Kolem dokola je chránily hradby z opuky a dřeva vysoké šest a široké sedm metrů. Uvnitř stál patrový knížecí palác na kamenné podezdívce a sídla velmožů, sruby o několika místnostech s dřevěnou podlahou. Služebnictvo a řemeslníci žili v jednoduchých dřevěných chatách v předhradí.
Práce na knížecím dvoře byla podobná jako v každé jiné domácnosti. Paní hradu byla kněžna. Řídila práci několika desítek lidí a dohlížela, aby měli všichni všeho dostatek. Práce bylo pořád dost – zpracovávaly se potraviny a připravovalo se jídlo, tkaly se látky, šily oděvy. Jen málo věcí se kupovalo na trhu, hlavně vzácné zboží od kupců z dalekých zemí: drahocenné látky, koření, hedvábí, voňavky a oleje, zbraně, brnění, šperky, železné nástroje a sůl. Kníže a jeho rodina se oblékali honosně, do látek z hedvábí s širokými vyšívanými lemy. Šaty se spínaly stříbrnými a zlatými gombíky, kulatými ozdobnými knoflíky, a zdobenými opasky.
O Bořivojovi
Zatímco Češi dosud uctívali pohanské bohy, moravský král Svatopluk přijal křesťanské náboženství. Jednou Svatopluk pozval své slovanské spojence k sobě na hrad, aby se s nimi poradil. České knížectví bylo v té době podřízeno Svatoplukově vládě, a tak byl pozván i Bořivoj.
Přivítání bylo velkolepé. Už z dálky se Češi obdivovali městu, obehnanému silnou hradbou s mnoha branami, kterou jistě nemohl prolomit žádný nepřátelský nájezd. Hemžení obchodníků a křik pestrobarevného davu na velkém tržišti budily jejich údiv. Svatoplukův palác s nádherně vyřezávaným průčelím se vypínal nad ostatními stavbami jako jestřáb nad hejnem divokých hus.
Na nádvořích paláce zpívali pěvci v pestrých šatech neznámé tesklivé písně a hudebníci je provázeli na podivné nástroje. Snědé dívky s perlami v dlouhých vlasech tančily lehce a něžně jako sen. Stěny síní byly potažené drahými koberci z barvené vlny, na stěnách visely hedvábné látky s obrazy vyšívanými zlatými a stříbrnými nitěmi.
Svatopluk všechny příchozí zdvořile uvítal a vyzval je, aby zasedli k bohaté hostině. Dlouhý stůl byl pokryt mísami a nádobami neobvyklých tvarů a vzorů, plnými vybraných jídel. Sluhové přinášeli drahá vína a medovinu a nalévali hostům do pohárů ze vzácného skla. Každý kníže měl určeno místo na pohodlné lavici vystlané hedvábnými polštáři. Jen pro Bořivoje a jeho družinu Svatopluk přikázal prostřít ubrus na zem.
Bořivoj se rozzlobil nad takovou potupou a dožadoval se vysvětlení. Svatopluk vyslechl jeho stížnost a potom v údivu pozvedl obočí:
„Divím se, že tě takový způsob stolování urazil? Myslel jsem, že je zvykem všech pohanů sedávat při hostinách na zemi a ze země také jíst. Jestli si ale chceš sednout za stůl se mnou a s mými hosty, musíme mít stejnou víru.“
Bořivoj nejprve váhal. Svatopluk ale nechal zavolat biskupa Metoděje, který Bořivojovi zásady nové víry vyložil. Na druhý den přijal Bořivoj z Metodějových rukou křest. Domů se už vracel jako křesťan, on i dvořané, kteří ho provázeli. Jel s nimi také kněz Kaich, který po návratu na Levý Hradec pomáhal Bořivojovi založit první křesťanský kostelík v Čechách, zasvěcený svatému Klimentu. V něm přijala křest také Bořivojova manželka Ludmila a jejich děti.
Mnohým velmožům se ale nelíbilo, že se Bořivoj odvrátil od staré víry předků. Vzbouřili se proti němu, až nakonec musel Bořivoj v obavách o život svůj i celé rodiny uprchnout ke králi Svatoplukovi na Moravu.
Mezitím si čeští šlechtici zvolili za knížete Strojmíra. Toho ale neuznávali příznivci Bořivoje. Spor skončil až po třech letech. Bořivojovi stoupenci prosadili jeho návrat a přední velmoži tentokrát už souhlasili s přijetím nové víry. A když pak Metodějovi žáci, které dal Svatopluk vyhnat z Moravy, našli u Bořivoje nové útočiště, křesťanství v Čechách zapustilo pevné kořeny.
Tou dobou se Bořivoj rozhodl přenést své sídlo z Levého Hradce na Pražský hrad. Na tom místě bylo odpradávna posvátné sněmovní pole, kde shromážděná kmenová knížata přijímala společná rozhodnutí. Bořivoj tu založil hradiště, kterému se zřejmě podle vyprahlého místa začalo říkat Praha. Před hradbami nechal postavit také další kamenný kostelík, zasvěcený Panně Marii.
Když chtěl kníže na chvíli zapomenout na své povinnosti, vyhledával ústraní svého hradu Tetína. Tetín se rozkládal na vysoké skále nad Berounkou, které se tehdy říkalo Mže. Jednou si odtud Bořivoj vyjel na lov do okolních lesů. Byl krásný den, nebe bylo čisté a třpytivé jako oblázek v potoce. V takový den se zdál i život čistý a jasný, jako radost z rychlé jízdy na koni, ze zpěvu ptáků, šumění řeky, z pohybu ruky, která napíná luk, aby z něj šíp zabzučel k přesné ráně.
Lovečtí psi zavětřili stopu a vyrazili za laní, která se mihla v porostu před nimi. Kníže pozvedl luk, tětiva zadrnčela a laň zasažená šípem klesla k zemi. Z posledních sil se ale vztyčila a ztratila se v houštině. Bořivoj zavýskl a pobídl koně, tváře mu zčervenaly loveckou vášní a radostí z dobré rány.
Psi běželi najisto, daleko vepředu. Jejich štěkot však utichl jako na povel. Lovci spěchali za nimi, a když dojeli na palouk pod černou skálou, v úžasu zarazili koně.
Pod skaliskem, ze kterého vytékal pramen vody, posedávali a polehávali jejich psi. Zkrotlí a mírní přátelsky vrtěli ocasy pod pohledem vysokého muže. Muž měl dlouhé vlasy a vousy, obličej i ruce dohněda spálené sluncem, cáry šatů sotva zakrývaly jeho vyhublé tělo. K nohám se mu tiskla raněná laň a z rány na boku jí vytékala krev. Muž nepromluvil, ani se na ně nepodíval. Sklonil se, položil ruku na ránu, a když po chvíli dlaň oddálil, rána zmizela. Laň se potácivě zvedla.
„Kdo jsi?“ vyhrkl překvapený kníže. V jeho mysli na okamžik ožila stará víra předků, vyprávění o divých mužích a lesních démonech. Bezděčně couvl s koněm a pozdvihl luk.
„Jsem Ivan,“ řekl muž a pohlédl na něj třpytivýma očima. „Na tomto místě přebývám už dlouho a nikdo neruší moji samotu. Jsem živ z toho, co mi dává okolní les. Bůh mi poslal tuhle laň, aby mne živila svým mlékem. A ty jsi ji málem zabil.“
Bořivoj se zastyděl. Sklonil luk a radost z lovu byla pryč. Pochopil, že Ivan je křesťan a poustevník, který se rozhodl žít v ústraní, aby se skrz pokoru přiblížil k Bohu.
„Je mi líto, že jsem poranil tvou laň. Nevěděl jsem… Pojď se mnou na můj hrad Tetín, dám ti všechno, co potřebuješ, šaty, chléb i místnost, kde můžeš bydlet!“
„Nechci tvůj chléb ani šaty,“ řekl Ivan a pohlédl knížeti přímo do očí. Bořivoje zabolelo u srdce. „Chci jen, abyste mne ty i tvoji lidé už více nerušili.“
Ivan se otočil a zmizel ve skále, za ním uzdravená laň.
Kníže se vrátil na Tetín zmatený a zamyšlený. Vyprávěl Ludmile o tom, co se mu přihodilo, a kněžna zatoužila se s Ivanem setkat. Stejně horlivě jako dřív obětovala starým bohům, uctívala nyní Boha jediného a přála si být dobrou křesťankou. Sama se za Ivanem vypravila a přemluvila jej k návštěvě Tetína. Poustevník prý knížete s kněžnou nakonec navštívil několikrát, vždy za noci, aby po cestě nikoho nepotkal. Vykládal jim o své víře, o sladkosti utrpení, o Bohu, který je pramenem života a lásky.
Když Ivan zemřel, Bořivoj ho nechal podle jeho přání pochovat ve skále, která byla po dlouhé roky jeho útočištěm. Nad místem jeho hrobu postavil kostelík a založil zde klášter. Místo, kde Ivan žil, je dnes známé jako Svatý Jan pod Skalou. Velký kostel ukrývá Ivanovu jeskyni i hrob a také zázračný pramen léčivé vody, pro kterou si přijíždějí lidé z širokého okolí.
Alena Ježková, Renáta Fučíková:
STARÉ POVĚSTI ČESKÉ A MORAVSKÉ
Elektronické vydání první, kapitoly O Svatoplukovi, O Bořivojovi, O lucké válce, O Durynkovi
Vydala: Krajská vědecká knihovna v Liberci
Překlad do českého znakového jazyka: Lucie Sedláčková Půlpánová,Markéta Spilková, Lucie Kastnerová, Veronika Skohoutilová, Daniela Hyklová
Jazykový dohled: Lucie Sedláčková Půlpánová
Jazyková konzultace: _Lucie Sedláčková Půlpánová, Markéta Spilková, Lucie Kastnerová, Veronika Skohoutilová, Daniela Hyklová
Kamera a zpracování videozáznamu: Jan Myšák
Příprava webové prezentace: Petr Hladík
Softwarové řešení: Pavel Volák a Petr Hladík
Zpracování projektu: Táňa Kuželková
Úvodní slovo: Dana Petrýdesová
Ilustrace na přebalu: Renáta Fučíková
Grafická úprava přebalu: Jana Meixnerová
© Krajská vědecká knihovna v Liberci 2021
Znakoknihu finančně podpořilo:
Ministerstvo kultury ČR, odbor regionální a národnostní kultury
Statutární město Liberec
Krajská vědecká knihovna v Liberci
__